Lingvistický směr s mnoha různými variantami; v české lingvistice spojený především se jménem M. A. K. Hallidaye jako systémová funkční gramatika // systemic functional grammar (SFG), ve variantě známé jako diskursová funkční gramatika // functional discourse grammar (FDG) se jménem S. C. Dika. ✍Halliday (1985) a jinde navázal na evropský strukturalismus (odkazuje mj. i na ↗Pražskou školu), na britského lingvistu Firtha (tzv. kontextová lingvistika) a na antropolingvistické teorie Malinowského, Sapira a Whorfa aj. Systém Halliday chápe jako soubor jednotek, z nichž za určitých podmínek musí být vždy jedna vybrána. Systémová síť, z níž se vybírá, je gramatika; každý výběr pak představuje podmínku pro další volby. Popis věty n. jiné jednotky představuje soubor voleb, které mluvčí učinil. Systémová síť specifikuje, jaké kombinace voleb jsou k dispozici; každá systémem dovolená stezka představuje popis třídy jaz. jednotek. Popis jaz. jednotky zahrnuje soubor rysů vybraných v této jednotce z celkového úhrnu, který je k dispozici. Jednotky jsou různého druhu (závisí na struktuře daného jaz.) – autonomní věty, podřízené věty, skupiny výrazů, výrazy a morfémy. Systém je uspořádaný paradigmaticky, struktura je syntagmatická (týká se uspořádání a distribuce prvků ve větě). Jaz. jevy z hlediska jejich vystupování v strukturách vyššího řádu tvoří třídy. Gramatika a lexikon představují krajní póly téhož kontinua (lexicogrammar). Zásadní důležitost pro Hallidayovu teorii má jeho pojetí jaz. funkcí. Rozlišuje mezi funkcí a užíváním. Užívání jaz. je výběr (volba) z alternativ, které v daném jaz. připadají v úvahu v aktuální situaci a kontextu, a tyto možnosti volby mohou být systematizovány jen velmi volně. Funkci naproti tomu chápe jako abstraktní organizační princip (který je komponentem systému), jemuž se v systému (struktuře jaz.) podřizují gramatické kategorie. Rozlišuje metafunkce a gramatické funkce jaz. Za metafunkce označuje funkce ideacionální (ideational), interpersonální a textovou. Ideacionální funkce jazyka (přibližně „obsahově strukturující“) souvisí s funkcí referenční (zobrazovací), je však širší. Kromě referenční (logické) funkce zahrnuje ještě složku, které Halliday říká zkušenostní (experiential), do níž patří nejen logické vztahy, ale i vztahy založené na interakci s objekty, k nimž a o nichž se referuje. Interpersonální funkci jazyka chápe jako souhrn Bühlerovy funkce konativní (apelové) a expresivní, protože podle jeho názoru nejsou tyto funkce v systému jaz. od sebe odděleny, interpersonální funkce určuje ráz, záměr textu (tenor). Jak ideacionální, tak interpersonální funkce označuje jako vnějškové (zejména pro odlišení od funkce textové). Textová funkce jazyka je naproti tomu inherentní vlastností jaz., je to schopnost vytvářet texty a vztahovat se ke kontextu, a to jak ve smyslu textovém, tak situačním. S jistou nadsázkou označuje ideacionální funkci jako „pozorovatelskou“, funkci interpersonální jako „zasahovatelskou“ a funkci textovou jako „vztahovou“. Gramatické funkce jsou z metafunkcí odvozeny, postihují syntagmatické vztahy v jazyce. „Ideacionálnost“, kterou bychom mohli parafrázovaně charakterizovat jako funkci kategorizační, je vlastností gramatiky, zatímco interpersonálnost a textovost jsou vlastní pragmatice. Užívání jaz. je aktualizací existujícího potenciálu, výběrem z dalších možností volby, které vzhledem k aktuální volbě fungují jako paradigma. I když se v určitých momentech ✍Halliday (1976) přímo vztahoval k dědictví Pražské školy, dávat rovnítko mezi jeho (meta)funkční komponenty a Danešovy „tři roviny“ (✍Daneš, 1964) v přístupu k jaz. nelze. V Danešových pracích (✍VT, 1985) však našlo odezvu Hallidayovo pojetí uspořádání textu jako sledu tematicko-rematického s informační strukturou stavějící na protikladu „daná informace“ – „nová informace“. V nepříznakovém uspořádání si mluvčí volí téma (odrazový bod) v rámci dané informace a umísťuje novou informaci (fokus) do rématu.

V č. lingvistice se jako vlivný ukázal Hallidayův koncept ↗textové (diskursové) koheze. Zatímco strukturní vztahy mezi klauzemi tvoří větu (souvětí), kontinuita diskursu je utvářena nestrukturními kohezními prostředky, k nimž patří jevy anaforické – (ko)reference reprezentovaná zejména pronominalizací a substitucí, dále elipsa presuponovaných složek, užívání konektorů vyjadřujících vysvětlování, exemplifikaci, temporální a kauzální vztahy (vždyť, dokonce, ještě, teprve, také, tudíž aj.) a koheze lexikální zahrnující opakování, využití vztahů synonymie, hyperonymie a hyponymie, resp. tzv. klíčových slov. Hallidayův vliv se projevil nejen v č. studiích bohemistických (✍Hoffmannová, 1997), ale i anglistických (✍Tárnyiková, 2009).

Teorie funkční gramatiky ✍Dika (1997) (a jinde) se jako na své kořeny rovněž odvolává mj. na Sapira, Pražskou školu a zčásti i na Hallidaye, do gramatiky, chápané jako „model uživatele přirozeného jazyka“ však inkorporuje i složku pragmatickou. Z hlediska „funkčního paradigmatu“ (stavěného do protikladu k „formálnímu paradigmatu“, reprezentovanému zejména Chomským ad.) se má lingvistika zabývat dvěma systémy pravidel: (i) pravidly řídícími tvoření jaz. výrazů, tj. pravidly sémantickými, syntaktickými, morfologickými a fonologickými, a (ii) pravidly ovládajícími vzorce verbální interakce, v níž jsou jaz. výrazy užívány, tj. pravidly pragmatickými. Soubor pravidel (i) má vzhledem k souboru (ii) povahu instrumentální. Základním požadavkem funkční gramatiky v Dikově pojetí je, že jaz. výrazy jsou popisovány a vysvětlovány v obecném rámci tvořeném pragmatickým systémem verbální interakce. Při popisu vzniku jednotky verbální interakce se postupuje od pragmatické složky (komunikační intence na straně mluvčího obsahující pragmatickou informaci o světě i o adresátovi) přes kódování a volbu výrazu; nejvyšší rovinou/realizací ↗klauze je mluvní akt. Popis klauze (termín věta se v této souvislosti nepoužívá) je založen na konceptu abstraktní podkladové struktury stavějící na predikátu. Predikáty designují vlastnosti n. relace jsou aplikovány na vhodný soubor termínů, které mohou referovat k entitám a stávají se argumenty predikátu. Predikát aplikovaný na vhodný soubor termínů představuje nukleární predikaci interpretovanou jako designující soubor „stavů věcí“, které mohou platit v určitém (i jen mentálně reálném) světě. Tento stav věcí může být lokalizován v čase a prostoru, může mít jisté trvání a může být viděn, slyšen n. jinak vnímán. Na nukleární predikaci se navrstvují specifikující gramatické operátory (čas, vid) a lexikální satelity. (Lokalizace v čase se provádí gramatickým operátorem, lokalizace v prostoru lexikálním satelitem. Satelity zpravidla odpovídají adverbiálním modifikátorům, mají ovšem také povahu termínů.) Výsledkem je rozšířená predikace designující lokalizovaný a kvalifikovaný stav věcí. V další vrstvě mluvčí specifikuje svůj postoj k tomuto stavu věcí, popř. své modální hodnocení; tím vzniká propozice. Propozice je následně vložena do ilokučního rámce, kde je prostřednictvím ilokučních operátorů (modus slovesný) a/nebo ilokučních satelitů (pojmenování ilokuční síly) dotvořena jako mluvní akt. Jak operátory, tak satelity mohou v některých klauzích zůstat nespecifikovány. Klauze Upřímně řečeno, pokud vím, John zrovna v knihovně opatrně píše dopis představuje výsledek výše popsaných kroků s plnou specifikací, klauze John se smál obsahuje pouze specifikace „oznámení“ (tj. ilokuce) a „časová lokalizace“. Finálním krokem při vzniku klauze je uplatnění výrazových pravidel (slovosled, prozodie). Velká pozornost je věnována uspořádání konstituentů ovládaným rozdělením klauze na složky topikální a fokusové, mezi nimiž se rovněž rozlišuje na základě rysů „známý“ a „nový“.

Všechny lexikální jednotky jazyka se analyzují jako predikáty. Predikáty se rozlišují podle svých formálních a funkčních vlastností, jazyky obecně mají minimálně verbální, adjektivní a nominální predikáty sémanticky interpretované jako designující vlastnosti n. vztahy. Predikáty existují jako centrální složka predikátových rámců, např. sloveso dát má rámec:

kde je specifikována forma (dát), typ (V) a argumentová struktura predikátu, zde složená ze tří argumentových pozic x₁, x₂ a x₃, nesoucích sémantické funkce agens (Ag), cíl (Goal, Go) a recipient (Rec), přičemž první a třetí argument jsou omezeny selekční restrikcí <animate>. Vztah predikátu a jeho argumentů se označuje jako valence. Predikáty mohou být bázové (jsou obsaženy v lexikonu daného jazyka), n. derivované (tvořené podle synchronně platných pravidel; jde o neidiomatické kombinace slov n. výsledky restrukturalizace, např. změna intranzitivního predikátu na tranzitivní a naopak, nominalizace a konverze). Patrně nejvýraznějším rysem Dikovy koncepce je začlenění pragmatické „vrstvy“ (ilokučních sil a vztahů topik – fokus) do gramatiky.

Specifickou variantu f.g. vytvářel v sovětské/ruské jazykovědě ✍Bondarko (1991) aj. Vychází z toho, že gramatika je popsatelná postupem „od významu k formě“, opíral se o princip tzv. polí; viz ↗funkčněsémantické pole.

V č. funkčněstrukturalistické lingvistice našly tyto varianty f.g. silnou odezvu zvl. ve skupině ↗DVS. Naproti tomu jiné mezinárodně vlivné teorie f.g., např. tzv. Role and Reference Grammar ✍Foleye & Van Valina (1980), rozvíjená pak zvl. Van Valinem, n. specifická (generativistická) verze f.g. ↗Lexical Functional Grammar ✍Kaplana & Bresnan(ové) (1995) a jinde, se v č. jazykovědě prakticky vůbec neprojevily.

K pozici č. lingvistiky v rámci funkční lingvistiky mezinárodní viz také ↗české poválečné mluvnictví.